Vzdělání v cizině – mýty a skutečnost

Obrázek uživatele Josef Lesák

Vzdělání v zahraničí je tak neodmyslitelně spojeno s výdobytky naší moderní společnosti, podobně jako internet, platební karty, chytré telefony ad., až by se mohlo zdát, že je se jedná o stejně převratný vynález, zapadající do globalizovaného charakteru naší doby. Vždyť kdo by si před třiceti lety představil, že Čech bude jezdit za vzděláním do USA, Angličan vystuduje univerzitu v Německu, francouzský doktor se naučí operovat ve Švédsku a ruská mládež bude jezdit za univerzitním diplomem do Česka. Ale přesto je vzdělání v zahraničí tak starou evropskou tradicí snad jako samo křesťanství. Nepravdivých představ o vzdělání v cizině je víc. Pojďme se na ně podívat a uvést na pravou míru.

Největším mýtem spojeným se vzděláváním za hranicemi je právě představa, že se jedná o moderní až módní fenomén, záležitost boháčů, kteří mají plné skříně kožichů a teď chtějí ještě prestižní diplomy. Avšak putování za vzděláním je opravdu staré jak Evropa sama. V počátcích univerzitního vzdělávání v 11. a 12. století to byla holá nutnost – jediné univerzity na celém kontinentě byly v Itálii. Ale i když vznikají univerzity i v dalších zemích, akademická mobilita, řečeno soudobou terminologií, neustává. Proč? Důležitých bylo několik faktorů, kvalita univerzit je přímo úměrná jejich otevřenosti, ochotě sdílet své znalosti a dovednosti s ostatními i vstřebávat cizí zkušenosti, podobné zkušenosti získávají i sami studenti – studium v cizím prostředí je nesrovnatelně náročnější než někde doma za pecí, ale také studenta nesrovnatelně více obohatí. Takové putování nemuselo být vždycky jen formální za univerzitním diplomem, např. v dobách renesance patřilo k dobrému vychování ve šlechtických rodinách poznat kulturu a společnost zemí jako Francie, Itálie či Španělsko, takové kavalírské cesty byli pro tehdejší aristokratickou smetánku pravou školou života. Ovšem tyto cesty nebyly vyhrazeny čistě šlechtickému stavu, na zkušenou do světa vyráželi často i úplní chudáci z nejzapadlejší vesničky, když se vrátili, vždy se zařadili mezi vesnickou inteligenci po bok kněze a učitele, byť po formální stránce (dovednosti číst, psát a počítat) byli téměř nebo i úplně nevzdělaní. A tak je tomu samozřejmě i dnes – jakýkoli – a vzdělávací na prvním místě – delší pobyt jinde než doma vám dá tolik vlastních zkušeností, které byste jinak sbírali snad celý život.

Další falešnou představou o vzdělání v cizině je stereotyp „vzdělání v zahraničí – první krok k emigraci“. Často slýcháme, že jen „krademe“ nejlepší mozky zemí, odkud k nám přijíždějí studenti, že studující v cizině jsou jen odrodilci bez špetky národní hrdosti. Ale kdyby to tak bylo, už by dávno za mnohasetleté trvání akademické mobility byla spousta oblastí byla naprosto vylidněná bez jakékoli vzdělanosti. Ale tak tomu není. Jistě, vždy se najde někdo, kdo přesídlí natrvalo do země, kde vystudoval. Ale drtivá většina se buď hned po studiích vrací do své rodné země, kde jsou takto zkušení absolventi žádaným artiklem na pracovním trhu, nebo z jedné země odchází do druhé a ještě další, prohloubí tak své dovednosti na maximum a domů se odchází stát rovnou prezidentem. Kdo v cizině dobře studoval, musel také pochopit, že mu něco chybí – rodná země. A s velkou chutí se vrací. Po návratu si ji bude ještě víc vážit, bude se ji snažit zlepšovat po vzoru navštívených zemí (a poučí se z chyb, které udělali v cizině).

Podobně jako jsou ve svých zemích kritizování studenti, kteří se odcházejí učit do ciziny, čelí kritice i univerzity a vzdělávací zařízení, která vzdělání cizincům poskytují. A některá – jako např. české univerzity – dokonce zadarmo. Časté jsou výroky našich spoluobčanů o tom, proč zde zadarmo studují Vietnamci, Rusové, Američani, co to stát stojí, k čemu nám to je. Představa, že cizinci jen využívají, až zneužívají český vzdělávací systém, je velmi falešná. Jak už jsem zmínil výše, studium cizince nerozvíjí jen jeho, ale i jeho učitele, jeho české spolužáky, jeho univerzitu. Je to oboustranně výhodný obchod, který posouvá všechny zúčastněné dopředu. Je pravda, že studium v češtině platí stát stejně za Čecha jako za cizince. A proč taky ne, oba mají stejné povinnosti (studovat v češtině), tak ať mají i stejná práva. A z pragmatického pohledu je to také výhodné, cizinec buď v zemi zůstane (méně častá varianta), což znamená, že se perfektně naučí češtinu, adaptuje se na život v českých podmínkách – je na tom tedy stejně jako Češi a ještě navíc přináší zkušenosti ze své země. Zaručeně se také bude jednat o člověka cílevědomého, pracovitého a talentovaného. Prostě poklad. Což je čisté obohacení České republiky a jen blázen by se tomu bránil. Anebo se cizinec vrátí domů se vzpomínkami na krásná studentská léta, české pivo a holky – a zkušenosti ukazují (asi nejznámějším „českým“ studentem je současný kambodžský král Norodom Sihamoni), že vazby získané na Česko se neztratí, nezakrňují, ale naopak se rozvíjejí ku prospěchu obou stran.

Vzdělání v cizině je léty prověřený prostředek k vlastnímu rozvoji, obohacení země své i té, do které se přijíždí, a jeden ze základních předpokladů pro budování moderní demokratické společnosti.